Historický kontext

Zhruba od druhé poloviny 19. století byla neheterosexuální orientace brána jako duševní onemocnění. V mnoha zemích byly její projevy ještě zhruba jedno další století postihovány jako trestný čin. Během 20. století pak dochází k narovnávání práv gayů a leseb a k rušení trestů za stejnopohlavní styk. Homosexualita jako diagnóza byla vyřazena z Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch v USA (1973) a později z Mezinárodní klasifikace nemocí (1990). V mnoha zemích světa je zmíněná beztrestnost otázkou pouhých několika posledních desetiletí, není proto divu, že řada gayů a leseb ze starších generací se ke coming outu nikdy neodhodlala.

Hnutí za emancipaci gayů v Evropě významně napomohl německý sexuolog Magnus Hirschfeld. Byl jedním ze zakladatelů první organizace na světě, která si otevřeně kladla za cíl ochranu jejich práv. Jmenovala se Vědecko-humanitní výbor (založen v roce 1897) a společensky se angažovala za zlepšení podmínek života gayů. Situaci v Německu i jinde v Evropě však zkomplikovala druhá světová válka.

Pro vývoj v Československu bylo zásadní rozvolnění poměrů po Stalinově smrti (1953) společně s rozvojem moderní sexuologie a psychiatrie v padesátých letech. Pokusy léčit náklonnost ke stejnému pohlaví prokázaly její neléčitelnost, tedy přirozenost a trvalost. Zásluhu na tom má zejména Kurt Freund (1914–1996), československý a kanadský sexuolog a psychiatr, jehož studie zaměřené právě na „léčbu homosexuality“ měly vliv na její dekriminalizaci. Sám Freund o tuto změnu legislativy usiloval.

Ke zrušení trestnosti stejnopohlavních styků v Československu došlo v roce 1961, ačkoli hranice způsobilosti k tomuto styku byla stanovena až na 18 let. Gayové a lesby přesto čelili i nadále velké míře společenské stigmatizace a šikaně ze strany policie.

Významným milníkem pro LGBTQ osoby nejen v USA se staly Stonewallské nepokoje v roce 1969. Šlo o spontánní reakci na policejní razii v baru Stonewall Inn na Christopher Street v Greenwich Village v New Yorku.

Policejní razie v gay podnicích byly tehdy v USA poměrně časté. V Americe 60. let bylo prakticky nemožné žít otevřeně jako gay, lesba či trans osoba. Lidé byli zatýkáni, pokud na sobě měli méně než tři kusy oděvu v souladu se svým genderem. Gayům a lesbám bylo zakázáno podávat alkohol. Od roku 1953 nesměli být gayové zaměstnáváni ve státní správě. Lidé žijící v manželství, kteří měli tajné románky s osobami stejného pohlaví, byli pod neustálou hrozbou, že budou kvůli své orientaci vydíráni. A v podobném duchu by se dalo pokračovat dál.

Vyvolávání strachu, diskriminace a zneviditelňování sexuální, genderové a vztahové rozmanitosti byly nástroji, jak lidi navzájem izolovat a minimalizovat tak jakoukoli naději na změnu. Po Stonewallu se však ukázalo jako klíčové být „out and proud“, tedy žít otevřeně a nestydět se za to, kým jsem. Právě tato otevřenost LGBTQ lidi spojovala a dodávala sílu hnutí za emancipaci gayů, leseb a trans lidí.

Ačkoli odpor LGBTQ lidí ve Stonewallu nebyl prvním, byl zásadním katalyzátorem, po kterém skokově narostl počet organizací na podporu rovných práv queer osob a tématu se začaly věnovat i stovky tisíc aktivistek a aktivistů v USA a po celém světě. Rok po nepokojích se uskutečnil vzpomínkový pochod, tzv. Christopher Street Gay Liberation March, kdy od Stonewall Inn vyrazilo pár stovek lidí a do Central parku jich už dorazilo několik tisíc. To byl zrod pochodů hrdosti (Pride), jejichž smyslem je mimo jiné podpořit viditelnost LGBTQ lidí a požadavek na rovná práva.

Stonewallské nepokoje a vzpomínky na ně inspirovaly i Evropu. V roce 1971 proběhla akce ve Švédském Örebro, první Gay Pride v Londýně proběhl 1. července 1972, v dalších letech se přidávala další města. V ČR proběhl první gay pride pochod v roce 1998 jako součást Duhového festivalu Karlovy Vary, následovaly akce a pochody v Brně (2008 a 2010), v Táboře (2009), v Praze (od roku 2011), v Olomouci (2015), v Plzni (od roku 2017) nebo v Ostravě či ve Slavičíně (od roku 2019).

I když ve 21. století dochází v různých zemích světa k narovnávání práv LGBTQ osob, v jiných jsou tato práva naopak oklešťována. Často se tak děje v rámci politického boje, kdy si politici a političky zneužitím LGBTQ témat zajišťují podporu konzervativních voličů a voliček. A stále ještě existují země, kde jsou gayové, lesby či trans lidé v ohrožení života a prakticky tak nemají možnost plnohodnotně žít.

Queer lidé obecně ve společnosti čelí vyššímu riziku diskriminace, šikany nebo nevhodného chování než cis či heterosexuální osoby. Často bývají terčem předsudečného násilí (vzpomeňme třeba útok v Bratislavě na podzim roku 2022, při kterém zemřely dvě osoby), mnohde nemají stejná práva a příležitosti (např. manželství pro všechny, které jako první z postsovětských zemí umožnilo Estonsko, je možné ho uzavírat i v katolickém Španělsku či Irsku, v České republice bohužel tato možnost neexistuje). I ve 21. století stále existují země se zákony kriminalizujícími stejnopohlavní styk – jedná se o 64 zemí, v některých z nich lidem hrozí i trest smrti (Brunej, Írán, Mauretánie, Saúdská Arábie, Jemen, Uganda, severní státy Nigérie).

Symbolem LGBTQ hnutí se od 70. let stala duhová vlajka, která nahradila původní růžový trojúhelník. Navrhl ji Gilbert Baker a poprvé byla použita při Pride pochodu v roce 1978. Její základní podoba má šest barevných pruhů a symbolizuje gay a lesbickou hrdost a zároveň rozmanitost queer osob.

Postupně vzniklo množství dalších vlajek pro různé queer identity. Aby některé skupiny LGBTQ lidí nezůstaly nadále neviditelné, objevily se snahy o úpravu vzhledu duhové vlajky tak, aby odrážela existenci dalších identit z queer spektra. V roce 2018 přibyly k původním šesti barvám další: černá a hnědá jako symbol etnických skupin, a růžová, světle modrá a bílá představující genderově rozmanité osoby. Vznikla tak progresivní duhová vlajka, která byla v roce 2021 doplněna ještě o fialový kruh ve žlutém poli symbolizující intersex osoby.

Queer lidé existují stejně dlouho jako cis heterosexuální lidé, společnost se k nim ale stavěla a stále staví různě. Dodnes existují země, kde je veškerá rozmanitost v oblasti sexuality nebo genderové identity společensky odsuzována či trestána, žít otevřeně tedy vyžaduje velkou odvahu a někdy i velké riziko a jen málokdo se k tomu odhodlá. Queer lidé jsou v takových společenských poměrech prakticky neviditelní. Pokud se pak poměry změní, jako například u nás v 90. letech, počet coming outů začne narůstat a trvá nějakou dobu, než si na to společnost zvykne.

Queer lidé existují v určitém procentu (obvykle se uvádí 5–10 %) všude na světě, a žijí tedy jak v Americe, tak i v Evropě, Africe i jinde. Historický vývoj v USA je jiný než v České republice. Je pravda, že pochody hrdosti jako veřejně známá a v médiích hojně prezentovaná akce mají původ ve Spojených státech (viz Stonewall). Ale snaha o zrovnoprávnění queer lidí, se kterou tyto pochody souvisí, je platná všude na světě.

Tato představa souvisí s větší viditelností queer lidí, které se jim nyní dostává ve srovnání s minulostí. Dříve bylo mnohem těžší žít otevřeně jako gay či lesba, trans lidé (viz kapitola o genderové identitě) byli prakticky neviditelní. Do minulého století a v některých státech (zejména v Africe) i v tomto století byli a jsou lidé postihováni zákonem za stejnopohlavní styk. V ČR tomu tak bylo až do roku 1961 a stále žijí gayové či lesby, kteří takové poměry pamatují. Ani později neměli queer lidé zrovna na růžích ustláno, v minulém režimu byla sexuální orientace u gayů a leseb často využívána k jejich vydírání. S příchodem demokracie se začalo měnit i nastavení společnosti, která postupně přestávala být proti sexuální, genderové a vztahové rozmanitosti tolik zaujatá. V současné době se tedy setkáváme s větším množstvím coming outů, zejména ze strany mladých queer lidí.

Pokud jde o queer viditelnost v médiích, ta je stále ještě podprůměrná, i když se v porovnání s minulostí může někomu jevit jako přehnaná. Spočítáme-li, kolik hlavních postav v českých filmech, seriálech nebo jiných pořadech má queer identitu, jsme stále prakticky na nule – přestože queer lidí je ve společnosti 5–10 %. Jen v několika českých filmech se v poslední době objevila gay postava v hlavní roli, často však byla přinejmenším kontroverzní, či přímo negativní (Arvéd, Léčitel, Herec). Větší zastoupení queer postav bývá v zahraničních filmech a seriálech, kde ale často tvoří jen křoví hlavním cis hetero hrdinům a hrdinkám.